Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Doba a stále dostupnější možnosti domácího nahrávání přejí dílkům, které si sama vymyslí, řídí a následně i obstará jediná osoba, takže nám různé oneman projekty bují jako ty příslovečné houby po radioaktivním dešti. I „Birth Of The Marvellous“ spadá do škatulky sólových jízd, když pseudonym SERMON tady zaštituje nejen název celého projektu, ale rovněž skrývá i alter ego ústřední postavy, která si tak drží odstup a s odhalením pravé identity nespěchá. Nu což, takových tajnůstkářů už tu bylo.
Důležitější, než personálie, je ale samozřejmě hudba. A pokud dáte na první dojem, v případě SERMON vám na mysli nejspíš vytane švédská KATATONIA. Podobná barva hlasu mistra Sermona dá totiž nejednou vzpomenout na Jonase Renkse, a ať už šlo o záměr, nebo jen podobně „stavěné“ hlasivky, ta podobnost je místy až zarážející.
SERMON můžeme zařadit do aktuální škatulky jakéhosi neoprogresivního metalu, který z nedávno recenzovaných skupina reprezentují třeba takoví SOEN. Kritici mu vyčítají větší chladnost, sterilitu a rozvláčnost, která před lámáním lichých rytmů staví do popředí spíše práci s atmosférou, každopádně si stačí představit zjednodušený hudební model, jehož základní pilíře podpírají třeba TOOL nebo PORCUPINE TREE, a jsme doma.
Tolik zjevná inspirace, teď zbývá posoudit, jak se s ní lebkoun Sermon popasoval. Vzhledem k tomu, že ke spolupráci přizval bubenickou mašinu v podobě Jamese Stewarta (VADER a další), dostala sice představa jednočlenného projektu drobnou trhlinu, na druhou stranu však bylo postaráno o pěkně výživnou bubenickou složku. A to se v téhle hudbě počítá trojnásobně.
Strojový dusot a skandované sbory navodí pocit totalitní beznaděje a rámují album v úvodní „The Descend“ i v závěrečné „The Rise Of Desiderata“. Žádnou procházku růžovým sadem ale nečekejte ani v ostatních skladbách, neboť produkční dohled Scotta Atkinse (mj. CRADLE OF FILTH nebo GAMA BOMB) dodává všemu temný spodní proud a zvláštní pnutí, které celku nesmírně sluší. Příběh, k němuž Sermona vyprovokovala diagnóza rakoviny jeho otce, by ani žádné veselí nepřipustil. Vážné myšlenky vyžadují mrazivý doprovod.
KATATONIA je nejvíc cítit v obou „pomalých“ kouscích „The Drift“ a „Chasm“. Tam už registrujeme i podobně vedené frázování, na druhou stranu jsou obě věci povedené a alespoň mírně odlehčí jinak veskrze depresivní atmosféru. V případě první jmenované jde navíc i o nejhitovější položku alba a takový středobod celého díla. Co by za podobnou pecku současná KATATONIA dala.
Ač tedy SERMON postavil svůj debut na jinými již vytýčeném území, pohybuje se zde s grácií, a díky šikovnému kličkování mezi inspiračními zdroji umí být přesvědčivý a silný. Původní myšlenky o zdatném plagiátu bez další přidané hodnoty tak škrtám a s úžasem přistihuji sám sebe, že „Birth Of The Marvellous“ točím znovu a dokola. Kopírka sem, kopírka tam, tohle album je dítko, které tatínek vypiplal a má se setsakra čile k světu.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.